Jak trpká výčitka krutému osudu
stojíme, čekáme stále a zas,
bičujem se smíchem pořádku obludu,
bohu i ďáblu již děláme ostudu
a není nikoho, jenž zmůže nás.
Aleí perversí vnikli jsme do sadu,
kde zbožní kleštěnci v klínech žen spí,
nebáli nikdy se smělého výpadu,
smáli se jitru vstříc, smáli se západu,
pronikli ke bránám všech tajemství.
Již není rozkoší, jež bychom neznali
a není k opití potřebných vín,
tisíckrát do naha ženy jsme svlékali,
tisíckrát před krásou do prachu klekali,
navlékli důkladný růženec vin.
Čekáme u dveří Svatého Skonání,
víc nelze k spasení hřešiti již –
odevšad kývají peruti zoufání,
smrt se již radostně okolo prohání
v elipse súžené blíže a blíž...
Přitulme k sobě ji – samici jedinou
mohoucí skytnout’ nám neznámé cos,
kdy všecky extrémy najednou zahynou
v zoufalém výkřiku poslední vteřinou –
a hlavní výhru má každého los.
Až srdce divoké burácet přestane
a oči šílené spijí se tmou,
krev temně červená na retech zaplane
a slavné dědictví zde po nás zůstane:
smích krutě zoufalý pro ty, co jdou...