Dvacetkrát slunce v krvi zapadalo
od toho pro nás památného dne,
kdy jedno srdce druhého se ptalo,
jak vzpoury katastrofa dopadne.
Teď scenerie denně připomíná
tu chvíli, jež se nenavrátí víc
a všecka utrpení žhavě spíná,
jak tehdy plamen našich zřítelnic.
Tenkrát se naše duše rozletěly
a těla opuštěná nechaly,
v nichž chudé zbytky našich vášní bděly,
než kamsi za dušemi spěchaly.
Snad nekonečně budou nyní hledat,
co opustily lehce ze vzdoru –
a marně věčně budou křídla zvedat
a marně očekávat oporu.
Dvacetkrát slunce kleslo v času moře
a ještě mnoho přijde nocí zlých,
jež budou drásat velké naše hoře
než budem vládci srdcí ledových.