Na duše orloji poledne plane,
kukačka zlověstně volá své: Kuku!
Příteli cyniku, něco se stane –
příteli cyniku, podej mi ruku.
Po šikmých plochách jsme životem kráčeli,
pluh vzdoru brázdami zoufání vláčeli,
boha jsme neznali, jako on nás –
příteli cyniku, nadešel čas.
Stojíme úporně na cestě žití,
vyzáblé šíje své vzpínáme vzhůru,
nevíme, máme-Ii dál kletby hřmíti,
anebo oddaně zřít do azuru.
Křiklavé byli jsme kontrasty prostředí,
v měšťáckých salonech krocení medvědi,
zlámali zuby nám – vyrostly však –
příteli cyniku, vyjasni zrak.
Lichotné samice okolo kráčí –
nás, brachu, nevidí – nehřejem’ více,
jdou jinam svíjet se v smyslném pláči,
jsou jinde vášnivé jich zpovědnice.
Spálené stromy jsme na mrtvém úhoru,
otravný je náš dech, těla jen k odporu –
bohatství duší jsme rozdali dřív,
příteli cyniku – za lásky div!
Na duše orloji dvanáctá bije –
tři cesty zbývají na rozhodnutí:
tloustnutí za službu shýbání šije,
revolver, nebo jít dál do padnutí.
Po šikmých plochách jsme životem spěchali,
illuse mladých let ve stopách nechali,
ďábla jsme poznali, jako on nás –
příteli cyniku, nadešel čas!