Buď s bohem, ženo, nesejdem’ se více,
zavřeme kodex intimit,
rozejdem’ se po ničem nežízníce,
o čem nám zpíval hloupý cit.
A slunce bude hořet, jako dříve,
dál budou květy podél cest,
pohádky nocí budou stejně lživé,
jak smutná krása bílých hvězd.
Svou bolest každý jinak přemůžeme –
je nutno smát se do světa,
k vítězstvím do světa se poženeme,
když minulost je prokleta.
Tisíce rtů tam v dálce chtivě čeká,
tisíce žhavých náručí;
ať ďábel klidně těla naše svléká –
duše se „Bohu“ poručí.
Buď s ďáblem, ženo – u něj tvoje místo –
je, kurtisáno, konec již,
že šesté zvrátíš přikázání, jisto:
tisíckrát ještě sesmilníš.