Bílých květů natrhej,
než den s tmou se spojí
a ty bílé květy dej
do postýlky svojí.
Až tě spánek přikryje
něžně křídly svými
každý květ v sen rozvije
kouzly tajemnými.
Amor s toulcem na hrudi
se svým bratrem Pukem
srdce tvoje probudí
napřaženým lukem.
Pak přilétnou Siléni
s Nymfami a Skřety
odhodláni k stulení
na tvé žhavé rety.
A ty řekneš s úsměvem:
Nejsou více mými,
nemohu dát přece všem,
co už nepatří mi.
Potom Faun ti zahraje
píseň nepokoje
a v té písni šalmaje
bude duše moje.
Na postýlku přiletí,
poutána mou vůlí,
až v šíleném objetí
ve tvůj klín se stulí.
A ti všichni kolem nás
sborem budou pěti
píseň plnou rajských krás
pro dospělé děti.
Ráno, až se probudíš
po všem, co se stalo,
zasměj se a pak mi piš:
„Dneska se mi zdálo...“