V knize své lásky, tuším, ještě dlouho
my nedojdeme ku poslední stránce,
kde stojí psáno: s Bohem, slavná touho –
nás nevyruší tvoje dissonance.
Ty žijí v nás a v našem štěstí stále,
dny zarmucují, probouzejí nás ze sna
a postačí nedopatření malé,
by v zimy dech se proměnila vesna.
Jsou na stráži, jak přísní eunuchové
a nelze slyšet jejich tichých kroků,
když u nás jsou a zraky smaragdové,
když na nás upírají bez nároků.
Pohledy naše úzkostlivě střeží,
polibky naše klidem ochlazují,
životem s námi parallelně běží
a jako my zoufale vegetují.
A struny duše jimi rozvířené
v akkordech smutných beznadějně zvučí,
aby si v příští chvíli nestřežené
padaly rozjásány do náručí.
Tak každá chvíle sensace má jiné
a jiný styl a rythmus dissonance,
že nelze dočíst v knize Venušině
a klidně zemřít při poslední stránce.