To není všecko. Ne, to velmi málo
by žádala má nezkojená duše.
Jak slabošsky by slunce Touhy plálo
a malátně se rozhlíželo v hluše.
Rozpřáhnout vůlí svoji nade všemi,
rozkopat staré hrady utrpení,
nad něhou zvítězit i nad vášněmi
a sobě zpívat hymnus vykoupení.
Loupežně vpadat v cizá blaha sídla,
v satanském smíchu staré dobro bořit,
ponořit duši v nesmrtelna zřídla
a sobě jen a touhám svým se kořit!
Ach, ženo, ženo! Slijme svoji sílu
ve žhavou urnu, život vdechněme jí,
a připravme se k titanskému dílu,
jež pouze geniové provádějí.
Zocelme srdce, duše v plamen změňme
a myšlénky odvahou promítněme,
k pevnostem štěstí hrdinsky se žeňme –
ať zvítězíme, nebo zahyneme.