To je jisté: chybuješ,
že mne ráda máš,
po trnité cestě jdeš
v ráj a domov náš,
jenž se čarovným zdá býti,
ale může překvapiti
tu, jež myslí, že v něm sídlí
štěstí Mesiáš.
Jsem jen člověk, prostý tvor.
Maso, krev a kost.
Vzlét' jsem kdysi nad obzor,
přelét' všedna most,
ale život sevřel duši
a dál mocně do mne buší,
a tak těžko vyřešiti
moji budoucnost.
Srdce mé – toť bohatství
na chviliček pár,
čest – toť hloupost, o níž sní
mládež v květu jar,
věrnost, něha, náplň citu
jsou jen směnky v depositu
a pak, milá, nezapomeň –
matrikou jsem stár.
Dokořán je celý svět
tobě otevřen,
proto, zlatá muško, vzleť
v kterýkoli den
s úsměvem a dravou silou,
místo mou buď světa milou,
která chce a musí býti
zbožňována jen.