Šli jsme šťastní včera spolu
po pěšince v tichý les,
sem tam v smíchu, sem tam v bolu
nahoru a zase dolů
a že tys mé srdce nesla,
já zas tvoje srdce nes'.
Příroda je lásky chrámem,
v nějž smí každý šťastný jít,
by moh' rozžít svatý plamen,
a mši sloužit, říci Amen,
když je nutno tabernákl
požehnat a uzavřít.
A my byli věřícími
bez pochyb a výhrady,
když bytostmi vzrušenými
být jsme chtěli na vždy svými
a s nadějí nebe získat
začali jsme obřady.
Tvé čelo jsem o půlpáté
poceloval poprvé,
v pět jsem líbal oči zlaté,
v půl šesté rty, touhou vzňaté
a v šest jsem tvé bílé tělo
zbarvil rudě, do krve.
Naše duše zazpívaly
píseň písní v chvíli té,
andělé nás v lokty vzali,
do nebe nás s plesem dali,
by tajemství jeho námi
mohlo býti odkryté.
Když jsme po mši šli zas zpátky
po pěšince z lesa ven,
mír jsme v duších měli sladký
a tu víru, život krátký,
že je pouze z milování
na pár chvílí upředen.