Řekou, kdysi zvanou stříbropěnnou, jejíž půvab, žel, se s lidmi stýká, zajeď sobě s milenkou či ženou, poutníče můj, ruče do Bráníka.
Nehleď v pravo, nehleď v levo také, neboť středem Adamitů jedeš, a ti vedou řeči všelijaké, jimž ty slovem klidným neujedeš.
Ani těch si nepovšimni, kteří sedí v březích tiší, mlčeliví a svým prutem věčnost času měří čekajíce na zabrání divy.
Úcty tvojí zasluhují tolik, jako Triton v nezbádaném moři – vždyť jen Bůh a Rybí Melancholik do abstrakcí ducha svého noří.
V dálky jeď jen a pohlížej k nebi v slunce záři, v beránků rej němý, ať kol lidé pláčou neb se šklebí – ty buď bohat svými nadějemi.
Z nenadání huronský křik zazní, chaos zvuků divoký a řvavý, jak by v boji s Indiány blázni utkali se náhle u Vltavy.
Klení, výskot, smích a naříkání, hrdličky hlas vedle řevu býka, víla vedle opulentní paní plove, skáče, vlnami se smýká.
Žhavý pohled toužný povzdech volá, mocné svaly kyprým vděkům kynou, a zas smích a jásot shora, zdola v jeden chaos zvlní se a splynou.
Není paní, není dívek tady – jsou jen ženy sluncem opojené, které touží vejít do zahrady Astarté od věků zasvěcené.
Není vdovců, manželů a hochů – jsou jen muži s roznícenou krví, kteří touží vzít si svoji trochu ze záhonu Astartina prví.
Není těl zde z masa, krve, kostí – jsou jen výhně elektrických pecí a v nich Satan andělíčky hostí představami citů, vášní, věcí.
Vltava se proměnila v Lethe, lidská srdce v zvony poplach hřmící, fádní život ve vír, který smete dobývané, jako váhající.
Slunce hoří, mladá těla svítí, vlnu řeky vlna touhy stihá, vzdušnou vlnou chví se vlna žití, jejíž odraz v stech zraků se mihá.
Ruce rukou, rtové rtů se ptají němou řečí nesmrtelných chvílí, kde jim květy vášně rozkvétají, v něž lze stajit těla zázrak bílý...
Jsi-li, poutníče můj, synem země, vzdej se vlnám, slunci, ženám vzdej se, jako střela vyleť z lodi ke mně a pak se mnou v Lethe vykoupej se.
Zahoď moralistů theorie, nedbej, co ti estheta hlas říká, a slyš, kterak tepna žití bije v červencovém vedru u Bráníka.
Cookies on Poetry Cove