V slunci hoří celý svět
vůní opojený
a jen já jsem jako květ
bez barvy a ceny.
Smutně spřádám sny o štěstí
touže zase znovu kvésti,
ale duši schází slunce
milující ženy.
Na pasece sedím sám
ve vonícím vřesu,
píseň cvrčků poslouchám
spiatou s písní lesů.
Čekám hlas, jenž sladce, jemně
zavolá: Pojď, milý, ke mně,
já ti z dálky hymnu moře
s květy jihu nesu.
Ale marně čekám dnes,
jak jsem čekal včera,
marně čeká sad i les
do pozdního šera –
nevracíš se z cizé dáli
tam, kde jsme se štěstí vzdali,
abys létla s písní léta
rovnou do nebes...