Já po tobě jsem sah',
jak po vonícím květu,
jejž v zářných náladách
bohové dali světu,
a hlas tvůj vstříc mi zněl
a tiché: „vezmi“ – děl,
„vždyť pro tebe květ je tu“.
Noc jarní voněla
a sladce opíjela,
když mdlá a zardělá
jsi v loktech mých se chvěla
a já tě dechem hřál
a slzám tvým se smál
a hladil zázrak těla.
V žíznivý polibek
se naše ústa spiala,
by život jako lék
vzala a ochutnala,
však rudý blesk se mih'
v srdcích i ve zracích,
jehož jsi nečekala.
Když na východě vzplál
požárem přísvit denní,
život se na nás smál
tisícem políbení
a hlas můj vstříc ti zněl
a tiché: „vezmi“ – děl,
v přísaze zaslíbení.