Jak bych se blínu napil,
tak hořko v ústech mám,
a smíru utíkám,
klnu a nenávidím
a zlo jen všude vidím
a dusno je mi doma
a nelze jíti kam.
Má milá, nechoď ke mně,
nechtěj mne takým znát,
kdy dávné zvíře ve mně
se hlásí o primát –
já snad bych musil vraždit
tu, jež by chtěla dráždit
a musil bych tě mrtvou
v šílenství milovat.
Buď doma zcela sama
od rána do noci,
až prožiji své drama
krise a nemoci
a zítra, moje drahá,
mi zatancuješ nahá
své Tango Amoroso
s rozkoše pomocí.