Sto bílých těl za rozjásaných nocí
a potom tichým zahradníkem být,
jenž v sadě svém sesláblý, po nemoci
chce jedinou jen růži vypěstit.
Z daleka zvoní píseň minulosti
a vanou vůně opojné a mdlé
a já jsem sám – poprvé bez žádosti
pro tělo rozkošemi sesláblé.
A přemítám: než přijde nové léto
mícha, či plíce budou účtovat,
šli přátelé, můžeš jít také, sketo,
poslední účet řádně saldovat...
Sto bílých těl – teď jedno nevyspělé
satanu snad na směnku dostačí.
To dítě, doufám, bude dosti smělé
a oči mi před cestou zatlačí...