Po neklidném oceánu
moje duše vyjela si,
za bouře a za vichřice
spěla v říši Snův a Krásy.
Věčné moře vlnilo se,
živé vlny do skal bily,
a má duše bezestrašná
k dalekému spěla cíli.
Vlny vzduchem otřásaly,
bouře Písní srdcem chvěla,
duše moře obzírala,
majáku však neuzřela.
Na obzoru jak hrob němém
černá mračna orlem spěla,
pevné země, stinných lesů,
moje duše neviděla.
Vichr vál a vichr spílal,
o vlnu se vlna tříští,
ropot moře děl ropotu
podobá se na bojišti.
K dalekým a vlastním metám
lstivým pluji oceánem,
pevné břehy Jasné země
čekám uzřít s Novým ránem...