Po života cestě tvrdé
putoval jsem sám a sám,
myšlenky a sny mé hrdé
letěly vždy ku hvězdám.
Výsměchu jsem nedbal davu –
čím mé duši lidský smích?! –
Já miloval boj a vřavu,
rány blesků nebeských.
V horách bouřím naslouchal jsem,
burným bouřím na mořích,
nad propastmi zhouby stál jsem
za ničivých vichřicích.
Slunce svit a květy bílé
na cestách jsem nezřel svých,
moje touhy, sny a cíle
často zavál chladný sníh...
Hory sněhu pohrobily
rozkvetlých mých Písní svět,
a já mnil již o svém cíli,
že ho nelze doletět – – –
Po života cestě tvrdé
beztrašně jsem kráčel sám,
víra má i snění hrdé
neslo se vždy v Uměn chrám! –