Tvá pouť jest dokončena,
ty na vždy odcházíš v hrob neznámý...
O jak je malým odchod velikánů
a králů, proti tvému odchodu!
Za rakví oněch kráčí zástupy,
leč za tvou rakví lidstvo veškero;
jde vše, jež srdce má
a v nitru tužby cítí,
buď aby zatlo hněvně pěstě za tebou,
buď aby požehnalo vděčně tvému odchodu, –
neb jedněm dal jsi v úděl pouta,
a druhým v úděl svobodu!
O svobodo, ó pouta!
Vy proudy dva nad moře burnější,
vy moře dvě navzájem bojující,
v nichž lidská srdce hynou od věků,
kam nesete tu lidstva vetchou loď?!...
Či přijde čas, kdy vichry ustanou
i bouře ropotné,
by ona mohla plynout
po vlnách volnosti a lásky bezměrné
k těm cílům dalekým – ku sbratření všech národů, –
by za krvavý prapor války
měl člověk prapor – svobodu?!
O jaké temno vůkol –
jak nebe pochmurné a mračivé –
jak vichr mrazivý a děsně skučný –
a v dálce – v dálce bubnů temný zvuk
a ropot děl – ryk zbraní válečných
a hlasů bezčetných zpěv bojovný...
Oh, blíži již se den,
jenž skytne volnosť lidstvu?!
Ach, ne!... To pouze zvěsť je věkův budoucích
a obraz všeho lidstva příštího a národů,
jež, místo pout a místo chrámů,
chtít bude chrám – chrám svobodu!...