Z těch snův, jež v podletí jsem snil,
se ani jeden nerozvil...
Vše svadlo mi
a prchlo do neznáma, –
a tu, když patřím kolem,
můj život se mně jeví,
jak byl by mrtvým polem.
Z těch snův, jež v podletí jsem snil,
se ani jeden nerozvil...
I stojím sám
u svojich ideálův,
žal v hloubi nitra cítě,
jak u matčina hrobu
v jeseni siré dítě.
Z těch snův, jež v podletí jsem snil,
se ani jeden nerozvil...
A patřím-li
do dálky široširé
a ptám se, čím mně kyne –:
tu uzřím chladné slunce
a kol něj mraky stinné...