V říš vzpomínek se moje nitro noří,
v říš zašlých let se oko dívá zpátky,
a mysl má si nová vidma tvoří
o žití minulém – jak přelud byl to krátký!
Já zřím nás zas, jak v zahradě jsme byli,
o tužbách žití tiše hovoříce,
a opět zřím ten zjev tvůj roztomilý,
ten půvab tvého panenského líce.
Co snův a tužeb tehdy v srdci žilo,
co písní tehdy přese rty se chvělo,
co nadějí se tehdy v srdci krylo,
jak nadšení nám věnčívalo čelo!
Leč dob těch není již, těm s bohem bylo kynout,
nám život nepřál naše čisté snění,
nám v úděl bylo dáno nýt a hynout
a těchy hledat v sladkém zapomnění!
O popatř jen – ach, jaká změna kolem!
Kraj nemá půvabu, jest prost vší něhy,
vše vůkol projato je tichým bolem,
neb tam, kde květy dřív, teď vidím pouze sněhy...