Zřím zástupy vás, trpitelé,
zástupy velké, nepřehledné,
a vidím na tom vašem svrasklém čele
ty vrásky rmutu, stopy času ledné,
jež rydlem osudu vám byly vryty;
i zdá se mi, jak žití celé
by bylo ztuhlo v nich, i láska, mládí, vzletné city.
Jak smuten jsem, jak zarmoucený!
Tu slyším pláč a nářek robů,
tam vidím mrtvě vyhaslý hled ženy,
jenž není dalek kýženého hrobu,
a onde zřím zas muže ruce spínat,
jimž mozole jsou za ozdobu,
jak v žalech jsouce, na žaly se učí zapomínat!
A myslí mou boj všeodvěký
a zašlé národy a cíle
se nesou proudem rozvířené řeky;
i ptám se, hlavu k černé zemi schýle,
kdy lidské vyplní se tužby, přání?...
A tu se zdá jak mrtvé věky
by jaly hřmíti: „Mír a štěstí rodí odříkání!“