Zřím hrob, hrob bez květův a beze jména,
a hrob ten pustý, hrob je Ivanův!
O duše má, proč jsi tak rozechvěna,
když ponoříš se v říši zašlých snův?!...
Či tušíš, tentýž osud že tě schvátí,
ze vše, proč trpíš řadu valných let,
den pouze jeden v hrstku prachu zvrátí,
že oklame tě všechno naposled?!
O ztiš se, duše, ztiš se, srdce bědné!
co sláva, štěstí, mír a úsměv žen?
My všichni spějem pouze k metě jedné,
jež všechen rozpor smíří, každý sten.
To nejkrašší, co ňadro všehomíra
můž poskytnout, co chová v nitru svém,
to není v Život Věčný směšná lidská víra:
toť vědomí, že ve vesmíru zrnkem písku jsem – –