VII.

Horečkou schvácen, k smrti vysílený snil Ivan řadu přepodivných snův: zřel zase mlád se, mlád a roztoužený, jak opět kráčí jarem zašlých dnův.

Kraj zjevil se mu rodný, v kterémž sníti o Bohu, lásce počal poprvé, kde nejprv’ neuprosný osud žití mu srdce mladé zranil do krve.

Byl čas to onen, zem kdy chladná jala mu matku drahou, matku milenou, a spatřil opět vrbu tu, jež stála u hrobu s korunou svou teskně schýlenou:

A viděl květy na tom hrobě pučet a viděl je, jak v mrazech pomíjí, a slyšel vichr nad ním žalně hučet, když sněhy bílé zeleň zakryjí...

A po té rodný kraj se zjevil celý –: a byla letní noc, noc plná hvězd, a on jí bloudil sám a osamělý na žití mysle, proč tak trpké jest?...

Pak sen mu zjevil zašlé lásky vnady: zřel ji, jak spěje v jeho obětí a v tajemné jej vábí rajské sady, jenž zdobeny jsou kvítím podletí.

I zavedla jej v údol pestrých květů a slíbala mu rty a temný vlas šeptajíc slova nejčarnějších vznětů, že zvukem hrdličím zněl její hlas.

A vůkol toužně ptačí písně zněly, a lásky vzkaz posílal háji les, když v rozruchu si citů v náruč spěli, když polibek se se rtů na ret nes...

Však potom počla bouře zníti v dáli, tlum mračen černých valně nebem spěl, a z lesů temných mrazné vichry vály, a Ivan snil, že na vždy osamněl;

tvar hor se změnil v duchů sbory a blížil se jak dravé řeky proud, a povrch země ve způsobě hory se počal oceánem valným dmout.

Tu zjevil se mu život v hrůze pravé: zřel matku, otce, lásku, přátel sbor, jak řítili se do propasti dravé, majíce na rtech kletbu, v nitru spor...

Než posléz zem se pod ním rozevřela propastí hlubokou a závratnou, – dno její kryla samá lidská těla – a v onu propasť klesal s duší svou...

Zjev slunce vyšel v plné kráse, jasu, když Ivan z hrozných snů se probudil. „Ó slunce, dnes, po řadě vírných časů, mně skytáš to, o čem jsem život snil!“...

,O marně snil!‘ jak echem síní znělo... ,O marně žil!‘ tak lkalo všechno kol, – leč marně! ledné bylo jeho čelo – – bylť zašel v kraj, kde mír a žádný bol...