Ustaň, srdce, ustaň toužit!
Zajdi, slunce! Tma nechť pohřbí svět!
Zem jest pustá – svadl každý květ.
Písně umřely, – již nepřeji si žít!
Jsem vězněm Osudu, neb Osud spoutal ruce mé
a zkalil mysl mou a krev mi v žilách zpěnil,
a nitro mé se hořem jako valné moře dme.
Ó, jak bych mír a poklid duše cenil!
Mou říší myšlenek jest rozpoutaných tlum;
mým údělem jsou nesplněná přání...
Ó, jak se zhostit mučivých a vražedných všech dum,
jež za Krásou mi putovati brání?!
O nebe, vydej rosy – rosy chladící,
nechť duše má se k novým činům vzmuží,
nechť nadšení mi opět vzplane na líci,
nechť z trnů v nitru mém mi zkvete pole růží! –