Odsouzen – vyštván mezi pomstychtivý lid, na čele psáno: Bojovat a zvítězit! – Tak bloudil jsem a potácel se zemí se svými Sny a ideály všemi,
a lidský smích mě smečkou doprovázel vlků, jed na můj štít byl chrlen z tisícerých krků, leč přes zlobu a výsměch dravých duší jsem kráčel dál... Za mračny slavné Slunce mysl moje tuší!
A v těchto časech zlých, v těch dobách hořkých žalů, ve chvílích zhášejících ideálů, má duše osvícena byla novou září: našel jsem přítele: měl jasno v srdci, pravdu v tváři.
Můj druh se zrodil též v kolébce tónů, zasněné zpěvy se mnou pěl, a Sadem Snův a Vidin Sadem, i Sadem Lásky se mnou šel...
Jak srdce mé, tak srdce jeho, horoucí první láska spjala, zhrzená láska srdcím našim však výhost z ráje dala.
My v bohatýrský utkali se boj, a bohatýrsky válčili jsme spolu, nám v srdcích doutnal lásky nepokoj, nám v duších hořel požár bolů.
Ret druha mého krášlil trpký úsměv žalu, leč prsa jeho pyšně dmula se, on chrabře kráčel se mnou cestou k ideálu. My smíchem spláceli jsme výsměch světa...
Nám král byl žebrákem, a žebrák králem. A často, kdy zdálo se již všemu býti veta, my vytrvali – šli za jasným ideálem. Nám Krása svítila jak maják v širém moři – – –
Nechť v Touhách umírá, kdo Nové písně tvoří!... A my jsme umírali touhami a žaly; a přišel podzim – písně na rtech uvadaly... Podzimní krajinou dnes bloudím sám,
a v smutných předtuchách zřím k výsotám, – Do dalekého světa druh můj odjel milý... Já zůstal sám... Má duše hořem kvílí...
Cookies on Poetry Cove