Jdu krajem rozkvetlým, a z hájů slyším volat Lásku jemně:
„Jdi světem sám, svých zraků neobracej ke mně!“
Na prchavost mých květů ustaň básnit zpěvy,
leč ber se v Uměn chrám – tam Krása se ti zjeví!
Jsem pouhý mžik – a vteřinou jest lidské žití,
však Slunce věčnosti na tvoje cesty svítí...
Jsem pouhý polibek, smrt trůní na mém retu,
leč polibkem tvým budiž Krása hvězdných světů.
O ber se nadšeně v chrám Uměn hvězdojasný,
tam najdeš mír a máj – Ráj duše spasný!“