Nastává jitro – léto mého žití.
Kraj ze sna procitá, a v hájích voní kvítí.
A s nebes píseň skřivánčí v mou duši padá,
a slunce východem se zpijí moje duše mladá...
A upřeně-li zírám ve tvář ranní zoři,
ký obraz nádherný se před zrakem mým tvoří!
Tam v nadoblačnu, slunce jasné záři,
zřím nepřehledné množství božských tváří,
zřím ženy, muže, lepých dívek sbory,
jak pějí hymny k poctě jasné zory.
A upřeně-li hledím v jasné ranní nebe –
o jaký div! já zřím tam, Muso, Tebe...
Ach ano, Ty to jsi, to Tvůj božský zjev, –
v mém srdci bouří Písně – v mém nitru hoří krev! –
Ó srdce mé, ach, vratké srdce bez úkoje,
teď neotálej již, čas vydati se v ryčné boje!
Již rychle na kůň, ranní rosa hoří v trávě, –
pojď, Písni, vydáme se na pout k Slávě! – – –