Mé duši vzešel nový den, mé duši nové slunce vyšlo,
zřím kupolí a věží tlum – vše jako v ústrety by přišlo.
V tvář zírám městu měst – ó upomínko drahá, –
k oblačnu tyčí hlavu svoji stověžatá Praha!
Teď místa obzírám, kde Lumír snil a zpíval,
a slyším Vltavu a šumný její příval,
a její temné povzdechy a její sladké šumy
v mé duši budí dávno zhaslé dumy.
I sním, že vidím chrabré slavné české voje,
jež za Vlast svoji spěly v náruč krvavého boje,
a vidím Žižku, Prokopa, a moře palcátů,
a „Kdo jste boží bojovníci“ slyším s tisícerých rtů!
Zřím Kalich, v němž husitská krev se pěnila, –
však, běda, Vlasti má, jak uboze ses změnila! –
Ó luzný sne, a trpká skutečnosti,
o shaslá odvaho, ach dnešní netečnosti!
Však marné výčitky bych činil rodné zemi,
jeť srdci mému předrahá – i s nedostatky všemi!
Jak Byron líbal s hrobu vzešlý květ,
tak na hrobě tvé Slávy, vlasti česká, dám já Revoluci vznět – –
Leč trnová a krvavá jsi moje pouti...
Meč nahý ku hvězdám – chci čackým Bohatýrem slouti!