Mé Mládí mělo truchlivé a pusté břehy, neb místo květů bílých zdobily je bílé sněhy, a místo radosti a zářivého blaha mě pojala v svou náruč Bída nahá...
A v dobách oněch trudných, hnán neznámým pudem, vždy nesl jsem se jako v snách, provázen svým trudem, k Božímu Hrobu... Zde jsem v náruč rozjímání klesl, a s modlitbami na rtech k hvězdám jsem se nesl.
Tvář Kristova ta mrtvě zsinalá a bledá, se ještě dnes před mými zraky zvedá, a opět vidím Jeho čelo jasné, jež bylo jako den, když v tmavých horách hasne,
leč v čisté záři Jeho výsostného čela zřím ránu krvavou, jež růží se tam rděla... Zde kleče, jal jsem přemítati se a sníti o vlastních bolestech a lidském žití,
však jaký rmut plníval moji duši chudou, když v boku Krista zřel jsem bodnou ránu rudou... A dál, když rozjímaje snil jsem dumy svoje, tu zřel jsem člověka, jak v krvavé se řítí boje,
a obraz, jež v mé mysli utkvěl prvý, to byly hvězdy – Země – potřísněny krví! – Takými svírán obrazy, jal dále jsem se sníti o vlastních cestách svých a cílech svého žití...
A duší mojí zabouřili snové, neb cítil jsem, že v otroctví mí plynout budou dnové, leč Svoboda mým čackým ideálem byla, o Volnosti a Svobodě má mladá duše snila.
Co činit bylo zde?... Kam s duší svou se bráti? – Pryč! – Domovině, duše, musíš „s Bohem“ dáti!... Zem voněla a všecka byla v květu, když „s Bohem“ dal jsem matce své, do nových spěje světů! –
Cookies on Poetry Cove