VI.

Den podzimní v pochmurných horách hyne... S vyhaslým okem Ivan v západ zírá – oblohou plynou valně mraky stinné, v červáncích mrak, mrak v červáncích tam zmírá...

Ó slunce velebné a nádherné, tisíckrát zřel jsem tebe v západ klesat, tisíckrát doufal jsem, že východ tvůj mé žaly, rmuty, život celý změní,

leč východ tvůj, ó slunce velebné, vždy zvěstil mně, že tady spásy není. A s novým dnem vždy nový nastal boj, vždy nový rozpor v nitru mém se vzbouřil,

vždy nová vášeň v srdci vzplanula, vždy nový mrak mém vzešel na obzoru, a všechny cíle, všechny touhy své zřel v dáli jsem, jak nedostupnou horu!

Teď dobouřeno, dotrpěno jest; dnes zapadáš již pro mne naposledy, již nikdy neuzřímť já západ tvůj; vše, nač jsem čekal, ponurá noc změní;...

již nezatoužím, nezasmutním víc, vždyť půjdu ve svět tmy a mlh a zapomnění! Ó co byl život můj? ach proč jsem žil a proč jsem věřil, snil a doufal,

když žil a snil a doufal nadarmo?! Však ztiš se, srdce, žilos’ na bojišti: jeť Vesmír bojištěm a Život boj, a válkou věky minulé i příští! – –

Již slunce zapadlo za lemy hor, a klid večerní kol se rozprostíral, snem hlubokým byl objat každý tvor; jen Ivan dále v temno noci zíral

a každým vzdechem hynul – odumíral... Svit denní počal mraků šeří zírat, se životem když Ivan vedl slední boj. – Jak šťastný ten, jenž nepoznal, co zmírat,

ni co je rodit se, co lásky nepokoj!