Tvůj život, bratře, klidné řece podobá se,
jež zelenými údolími plyne tiše,
Tys duši svou zasvětil nevadnoucí Kráse,
a kudy jdeš, tu Země bratrstvím a láskou dýše.
Sen o Bratrství snívali jsme často spolu,
neb vichřicí se kol nás neslo Utrpení,
my nahlédli jsme do propasti lidských bolů
a ptali se, proč Soucitu víc mezi lidmi není?
My svorně kráčeli jsme sráznou cestou žití,
Tvá jasná duše na mém nebi hvězdou byla,
Tvé LIDSKÉ CÍTĚNÍ já cenil nad slávu a vavříny a kvítí,
neb vše když v žití duši zklamalo, Tvá láska vždy mně zbyla...
Čím Tys byl mně, a čím já Tobě, bratře milý,
to cítí pouze duše má, a duše Tvoje; –
my věrně spolu jdeme k vznešenému cíli,
a s úsměvem a klidem dáváme se s nepřáteli v boje...
Můj život mořem vzedmutým se Časem valí,
Tvůj život, bratře, klidné řece podobá se,
však duše naše spojeny jsou výsostnými ideály:
my životy své zasvětili Vznešenu a nehynoucí Kráse – –