Tak často v dobách větrných
pomýšlím na ty časy,
kdy louky byly zelené
a zlaté byly klasy,
kdy s modra nebes, s tmavých hor
jsem slyšel ptáků zpěvný sbor.
Ó často, často vzpomínám
na ony doby vnadné,
kdy neznal jsem, že všechno to,
co kvete, opět vadne,
že snův a lásky drahé vznět
jest mizivý, jak vichru let.
Leč ony doby zašly již;
jsem žití na rozhraní
a vím, že v brzku mine vše. –
Mé sny – toť rosa byla ranní...
Vše měnivé, vše klamné jest –:
i tato zem – i říše hvězd!