Jak skučno venku, pusto, mrazno,
a ty zde, v síni šeré, chladné,
od světa opuštěna jsi!
Ó chápu, ženo, tvoje hoře,
i osud tvůj i život tvůj,
jenž připadá mi jako mrtvé moře...
Ó rci, co v nitru tvém se děje,
když myslíš na čas jarní lásky,
kdy prvně v blahém obětí
ti na rty spělo žhavé políbení? –
A nyní, když se rozhlédneš,
a zříš, že rtů těch více není!...
Co srdce tvé as, ženo, cítí,
když zamyslíš se zpět v ty kraje,
kde bloudili jste samotni
a o štěstí a lásce snili? –
A dnes, když kraj ten obzíráš,
a zříš jen hrob, jejž pokrývá sníh bílý!...
Ty mlčíš, váháš s odpovědí,
či slze tvé jsou slova tvoje,
a nitro tvé hrob vzpomínek?...
Uťěš se, ženo, čas vše změní,
a změní také žaly tvé...
Jest za životem věčná sláva –: Zapomnění! – – –