Kdys v plnokvětém vonném kraji,
ocitli jsme se spolu v stinném háji.
Tys pravila: „Zde, drahý, měkký mech,
tu odpočiňme sobě!“ –
Já řekl: „Ano,“ – sklonil hlavu k tobě,
a o nadějích příštích blouzniv všech,
tvé duši pěl jsem jarní zpěvy nové,
až v měkký sen tě obejmuli snové...
Kéž možno vyslovit, jaks byla krásná,
když slunce nádherná tvář jasná
paprsky svými líbala tvůj zjev!
Tu vášní požár vzplanul ve mně,
a neodolav zlíbal jsem tě jemně...
Tys procitla... Na tváři tvé byl hněv. –
Já děl: „To byla zlatá muška smělá!“...
A tys v mou náruč klesla uzardělá...