V.

Od noci té, kdy v kruhu přátel Ivan dlel, zas mnohé prchly dny a noci burné, a mnohý nečekaný trpký žití žel do tváře vryl mu smutku stopy chmurné...

To, co byl miloval a pro co srdcem žil, vyrval mu osud, osud nelítostný a místo štěstí, místo míru, o němž snil, mu v srdce vbodnul ledné, smrtné ostny.

Ó žel, že všechno trvá pouze čas, že vše, po čem tak srdce lidské prahne, vždy opustí a v bědných žalech nechá nás, když po štěstí se ruka vztáhne!...

A Ivan ruku k štěstí – k srdci ženy vztáh, ji miloval, v ní toužil najít těchy, a jejím obrazem se těšil v luzných snách, k ní všechny spěly jeho písně – vzdechy.

Však také v srdci jejím byl proň lásky vznět; leč zvěděvši, z úst lidi utrhačných, že v ryčný kruh se starých přátel vrátil zpět, tu čelo vztáhla do záhybů mračných

a proseb nedbajíc a pravdivých slov všech pohrdla ním a jeho láskou věrnou, a vše, co byl si kouzlil v čarných lásky dnech, uvrhla v propast smutku bezeměrnou...

I sřítili se snové jeho jedním dnem; leč Ivan nebyl z řady oněch lidí, jichž miliony denně rodí chladná zem, již v srdci ženy celý vesmír vidí;

ne, nelkalť on, ni neskláněl se před ní v prach, ba slzy jedné neuronil ani, – bylť vědom si, že lásky pel a lásky nach se nevyrovná kráse odříkání...

Ba ani tehdy, když jej došla zvěst, že k oltáři ji cizí ruka vede, ni tehdy nezatnul ku pomstě pěst, ni krev mu nezbarvila tváře bledé. –

I žil pak dlouhou dobu sám a sám;... leč po té opět vrh’ se v život dravý a hýře hnal se dál a dál, nevěda kam –: ssál rozkoš plnou měrou – do únavy...

Však život taký trval krátce jen. Již dopil Ivan sklenný pohár žití – jsa sláb a churav na lože byl uvržen;... v přírodě podzim nastal: vadlo kvítí – – –