Spi sladce, moje robě,
jak na keři květ,
když jaro se zpět
všem lukám ku ozdobě
zas navrátí z dalekých říší;
a andělé s posvátných výší
nechť ze zlatých nití
snů blažených ráje
ti utkají sítí;
a vznesou tě v kraje,
kde velebné serafů písně
na místo vánku
houpají k spánku,
kde muk není, žalu ni tísně.
Spi sladce, robě,
spi, robě, spi!
Spi sladce, moje robě,
vždyť Bůh onu z hvězd,
jež nejkrašší jest,
v sny vetká jistě tobě;
a ona nechť nad tebou plane,
když mračná noc krajinou tane,
a vede tě světem,
kde slunce svítí,
kde trn každý květem
na cestě žití...
Spi přesladce, drahé mé robě,
a slunce až vyjde,
tu máť tvá přijde
den zvěstovat polibkem tobě...
Spi sladce, robě,
spi, robě, spi!