Jest nitro lidské burná Symfonie,
jež světy disonancí v sobě kryje,
neb v něm též tisíce se vášní vzpírá,
a jedna druhou zabíjí a svírá.
O válčí citů v něm jak v Symfonii,
když tympany v Alegru hromem bijí,
zvuk pozaunů když vichřivě se nese,
a houslí pláč když v Largu k hvězdám pne se.
A v bouři té se valí život, láme, hyne,
jak Finale, když v gradacích se k dominantě řine; –
ó Tvůrce, rci, zda srdce Tvoje bije,
slyšíš-li niter lidských Symfonie?! – – –