Ty pláčeš nad květem,
že brzo hyne,
ty pláčeš nad rovem,
po němž se břečtan vine,
a lkáš, že slunce zlaté přálo
ti paprskův tak příliš málo.
A ty zas k lásce pneš
své ruce obě,
a prosíš, aby hled
svůj naklonila k tobě,
a retem svým ti na ret padla,
a na něm kvetla, na něm vadla.
A jiný putuje
po hájích, rolích,
a bloudí s lyrou svou
jak bloudí ptáci v polích,
a srdce žal a srdce hněvy,
i slze, mění v čarozpěvy.
A onen k hvězdám jde
a hledá věčnosť,
a ptá se, v rakvi-li
se skrývá nekonečnosť, –
či zdali v duši lidské víra
je zrnem z duše všehomíra?!
Tak všichni cestou jdem,
než každý jinou;
a jedni vítězí
a druzí v boji hynou, –
však jeden cíl nás všechny víže,
a čím dál jdem, tím jsme mu blíže...