Ty, věrné lásky obraze,
jenž bujíš na přímoří,
a nepozbýváš svojí něhy,
když kolem tebe bílé sněhy
a závěje se tvoří,
rci, proč se v zimě zelenáš
a jarní vůni máš?!
Či chceš dít těm, jež ve svůj vlas
si z tebe věnce vijí,
že štěstí, které z lásky plyne,
ni v mrazu nezahyne
a v zimě nepomíjí,
že ona ze všech lidských cest
tou nejšťastnější jest?!
A dále rci, proč na hrobech
se urozuješ chladných,
proč zelení je věčnou kryješ,
a kořeny kol rakve viješ,
když v ní již citů žádných? –
Či onen mrtvý lásky cit
má v tobě dále žít?...