Ty’s vložila v mou ruku květ,
květ bílý tak jak čelo Tvé
a vonný jak Tvé rety;
já vzal jej, usmál jsem se jemně,
však v srdci zabouřil cit temně:
Pozdě – pozdě!
A rozloučiv se s Tebou pak
a v polích bloudě sám a sám
jal dumy jsem se spřádat;
o lásce snil jsem, o svém žití,
však v srdci počlo vichrem zníti:
Pozdě – pozdě!