Na polích, lukách všechny květy svadly
a krajem zavál věčný mír a klid,
neb na uvadlé květy sněhy padly
a zasněžily vše, i lidský cit.
A v nitru lidem mnohé vášně schladly,
a mnohým zašel na vždy slunce svit,
neb stajilo je víko černé truhly,
a pod ním všechny vášně v ledy stuhly.
V mém nitru však, v tom ještě písně žily,
vzdor sníh, že s zimou hrůznou na ně pad’,
vzdor bouře, že v ně s vichry děsně bily
a chtěly ve prach, v hrob je věčný sklát.
A že v nich duše, jata mrazem, kvílí,
přec mnohé srdce lze se na nich hřát,
neb jsem je snil, když bylo nitro žhoucí
a ňadro jako mračné nebe dmoucí.
Já snil je, když jsem líbal luční květy,
když nahlédl jsem v lidských srdcí říš,
když loučil jsem se s minulými lety
a se slzami pozdvih’ k hvězdám číš,
když lásky rosa padla na mé rety,
když poznal jsem, co nést je žitím kříž...
A k zpěvu vždy mne ten cit mocný pudil,
bych mrtvě sny zas do života budil,
bych mírnil nářek, mírnil duše stony,
a mírnil slzy, mírnil v srdci žal,
bych v duše dobré zasil svoje tóny
a srdce své jim v písni celé dal.
Než přijde čas, kdy hranou zavzní zvony,
a vše to, co jsem v náruč svoji jal,
se ve hrob velký jako hora sřítí,
však písně mé ty dále budou zníti...