Jest člověk jako jarní květ,
jenž na zelených lukách pučí,
a když se zima vrátí zpět,
zas hrobu klesá do náručí.
Ó mládí, snové,
ach lásky dnové,
vznik a zmar
jest nebes dar,
jenž květy plodí nové.
Jest lidská duše jako den,
jenž v kolébce se mraků rodí,
a když je sluncem unaven –
noc v jícen mračen zpět jej hodí.
Ó mládí, snové,
ach lásky dnové,
vznik a zmar
jest nebes dar,
jenž duše plodí nové.
Jest srdce lidské jako zvon,
jenž v hloubi duše duní temně,
mřeť ono jako zvonu tón,
když měsíc svítí na tvář země.
Ó mládí, snové,
ach lásky dnové,
vznik a zmar
jest nebes dar,
jenž srdce plodí nové...