V rozkvetlých zahradách a sadech,
jež byly plny stromů ovocných,
já procházel se v ranním slunci
a snil o záři očí Tvých...
Tvá bytost jasná večernicí
mou duši líbávala září svou,
jak námořník na širém moři,
já plul za božskou hvězdou Tvou.
Tvůj čistý zjev mně nadchnul k Písni,
neb hořel krásou jako blankyt hvězd,
a čeho se Tvá ruka dotkla,
tam zřel jsem bílé růže kvést.
Tvůj hlas jak božská harmonie
v mé duši nevýslovnou hudbou zněl,
mně bylo jak by s hvězdných výsot
v mou náruč anděl přiletěl.
Tvůj dech měl vůni lučin v máji,
Tvé políbení lipový byl květ,
Tvé tváře byly jako západ,
když slunce počne krvácet...
Tvá náruč byla měkká mechem,
a všechen bol v ní jak led v slunci tál, –
ach věčný žel, že na svých cestách
jsem nikdy Tebe nepotkal! – –