Ať jitro jasné nebo chmurné,
mé nitro žal vždy sevírá,
neb cítím denně ve svém srdci,
že něco ve mně umírá.
A myslím-li o zpěvném mládí,
jak šťastně na vše pozírá,
tu opět cítím v předtuše zlé,
že v srdci mém cos umírá.
A v podvečer, když den zhasíná,
a noc tvář Slunci zastírá,
tu teprv cítím v nitru hloubi,
jak Píseň v duši umírá – – –