Zhasnul den, a zhaslo slunce,
vůkol noc a vichr duje,
a mou duši osamělou
černý smutek obletuje.
Černý smutek letí duší
jako havran sněžnou plání,
duše má jde pustou cestou
na níž kvete – odříkání...
Na mých cestách zhasly hvězdy,
Píseň moje nocí spěje,
k metám svým a cílům svatým
kráčí duše přes závěje.
Vonné květy na mých cestách,
běda, nikdy nepučely,
s Láskou svou i s Písní svojí
zůstal jsem vždy osamělý...
Místo jarních žhavých jiter
nad mou hlavou mračna hřměla,
pouští světa neúchylně
nesla se má duše smělá.
V neúchylné mojí duši
slavně žila slavná víra:
na bojišti hyne tělo,
avšak duše neumírá! –