Pojď, srdce, prchnem lidem
a sami budem bloudit spolu,
my bloudit budem tichým krajem
a oddáme se snům a bolu.
Pojď, budem přemýšleti
o tajech vezdejšího žití,
pojď, budem dumat na hřbitově
a se slzami kropit kvítí.
Ó popatř, jaké jasno
a jaký poklid vůkol vládne...
Ach, jaké štěstí, opět sám být...
prost přátel – oné láje zrádné!
Prost ctižádosti nízké,
prost prázdných řečí o umění,
jen pouze slyšet vichr šumět
a zpěvných ptáků sladké pění.
Ó samoto, o klide,
po tobě s celou duší nyju,
neb, jsem-li sám, vždy v srdci cítím,
že život básní jest, již žiju! –