Mlhavo a pusto kolem,
není květů, není písní,
pouze člověk se svým bolem
mrtvým krajem bloudí sám.
Pustým krajem v zamyšlení
srdce lidské bloudí samo,
tiché sny a tiché snění
chvějí jeho duší mdlou.
Smutné srdce vzpomíná si
na čas lásky – první lásky,
kdy líbalo zlaté vlasy
milence své ohnivé. –
Kdy líbalo její líce,
horké rty a žhavá ústa,
hvězd nebeských na tisíce
když zažehlo černou noc.
Kdy se duše srdce ptala:
Miluješ mne, lidský květe? –
Štěstím duše zaplakala
spojena jsouc s duší Tvou...
S bohem, lásky snové zlatí,
pusto kol a mlha padá...
Či se s novým Jarem vrátí
nová Láska v duši mou? – – –