Lásko má, ach moje lásko,
na srdci mám hroznou tíž,
obávám se, hynu strachem,
zda-li Ty mě pochopíš.
Pochopíš-li duši moji,
večerní se hvězdy ptám,
nebo zda-li světa plání
budu dále muset sám?...
V nocích hvězdných, v nocích jasných
duše má o Tobě sní,
ptám se tichých nočních vánků,
zda-li nejsi povrchní?
Ptám se tichých, nočních vánků,
zda mě věrně miluješ,
nebo zda-li Tvoje srdce
moji duši klame též?
Obávám se oné chvíle,
kdy bych Tobě musel říc’:
Nechápeš mě, květe jasný,
s Bohem na vždy – nikdy víc!