Bij, hrome, v ňádro mé, jak biješ v skály,
cíl nezměním, neb jsem jak hora stálý!
O hřmi, jak často bouří v duši tóny,
jak často bouří za vichřice zvony,
já vždy ti skytnu k ráně svoje čelo,
neb na něm již se mnoho blesků chvělo,
a blesky ty zas prchly s mého čela,
i mračna ta, jež moje cesty tměla.
A po všem víru vždy mi vzešla chvíle,
kdy v náruč spěl jsem vytčeného cíle...
Nuž bij jen, hrome, v ňádro mé, jak biješ v skály,
cíl nezměním, neb jsem jak hora stálý!