Ach já nevím, duše moje,
proč tak měkce smuten jsem,
obzírám-li širou zemi, –
jaká bolest v srdci mém!
Vůně luk a vůně lesů
líbá smutnou duši mou,
nazírám-li v srdce květům,
jež tak záhy povadnou.
Na rtech lidských kvetou písně,
jak na lukách květiny,
na rtech písně umírají,
a s písněmi vadnou sny.
Květiny a Sny a Písně
pouhou vůní Země jsou,
než se nadáš již je vichry
za oceán zanesou...
Rci mi, duše, rci mi, srdce,
proč tak těžce smuten jsem,
vdechuji-li vůni Písní,
jež se rodí v nitru mém?! –