Ó, KDYBYCH KRÁLEM BYL!

Ó, kdybych králem byl a v ruce třímal žezlo zlaté, tu zavrh’ bych je v nedozírnou dál, svůj trůn bych opustil

a s prostou holí bych se bral po nivách těch, jež národu jsou svaté – ó, kdybych králem byl! Ó, kdybych třímal meč,

jím neproklál bych srdce brata, leč do otrockých pout bych chrabě tnul a navrátil bych lidu řeč, jíž nápěv by se k hvězdám pnul

a takto hřměl: „Již v zatracení pouta klatá!“ – ó, kdybych třímal meč! Ó, kdybych králem byl, tu rodné nivě, háji, luhu

bych přednost před nádherou trůnu dal, a s lidem svým bych žil, s ním veselil se, sdílel žal a místo žezla – chopil bych se pluhu. –

Ó, kdybych králem byl! Třesk bubnů, polnic hlas, jež ve zvířecké volá boje, kde rodných bratří čacká prýští krev,

táž, která proudí v nás, – ne – potlačil bych války řev, a místo bubnů zazněla by píseň moje: Národní písně hlas!

Ó kdybych králem byl, svým srdcem bych se v národ vnořil a v jeho srdci stvořil bych si chrám a jeden by nás pojil cíl! –

Než zotročovat, radš otrokem být sám, neb Bůh člověka volným stvořil; ó, kdybych králem byl!...